Belgický ovčák
Český název: Belgický ovčák
Originální název: Chien de Berger Belge
Oficiální zkratka: BOO
Pořadí popularity: 15. místo [6077.9b]
Číslo standardu FCI: 15 (Standard >>)
Skupina FCI: Skupina 1 - Pastevečtí a honáčtí psi kromě švýcarských salašnických psů
Sekce FCI: Sekce 1 - Pastevečtí psi
Země původu: Belgie
Použití: původně pes ovčácký, dnes pes pracovní (hlídač, obranář, stopař), všestranný, stejně jako rodinný pes
Celkový vzhled: Belgický ovčák je pes střední velikosti, harmonických proporcí, spojující eleganci a sílu; je středního vzrůstu, jeho svalstvo je suché a pevné, formát kvadratický; je velmi otužilý a schopný odolávat různým výkyvům povětrnostních podmínek, jež jsou v belgickém podnebí tak časté. Díky harmonii tvarů a hrdému nesení hlavy působí belgický ovčák dojmem robustní elegance, která představuje hlavní znak zástupců tohoto ušlechtilého pracovního plemene.
Povaha: Belgický ovčák je pes ostražitý a aktivní, překypující vitalitou a vždy připravený k akci. Má vrozenou schopnost hlídat stáda, spojuje v sobě vzácné kvality nejlepších hlídacích psů. Je vždy připraven bez váhání, houževnatě, úporně a razantně bránit svého pána. Spojuje všechny vynikající kvality ovčáckého psa, hlídače, obranáře a služebního psa. Jeho živý a čilý temperament a smělý charakter bez známek strachu či agresivity musí být jednoznačně patrné z jeho držení těla a ve věrném, hrdém a pozorném výrazu jiskřících očí. V posuzování se vyžaduje klidná a odvážná povaha.
Výška: Ideální výška je 62 cm u psů a 58 cm u fen.
Tolerované meze: o 2 cm méně a o 4 cm více
Tolerované meze: o 2 cm méně a o 4 cm více
Váha: Psi přibližně 25-30 kg
Feny přibližně 20-25 kg
Feny přibližně 20-25 kg
Osrstění: Srst musí být u všech variet vždy hustá, uzavřená, dobré struktury, a spolu s podsadou tvoří vynikající ochranu.
A – DLOUHÁ SRST
Krátká srst na hlavě, na vnější straně uší, na spodní části končetin, kromě zadní strany předloktí. Od lokte k zápěstí je srst dlouhá, nazývaná praporce. Po celém zbytku těla je srst dlouhá a hladká a ještě delší a bohatší je v okolí krku a hrudi, kde tvoří límec. Otvor sluchovodu je chráněn hustou srstí, chlupy od základny ucha jsou zvednuté a rámují hlavu. Zadní část stehen je zdobena velmi dlouhou a hustou srstí, která tvoří tzv. kalhoty. Ocas je porostlý také dlouhou a hustou srstí a vytváří praporec.
Dlouhosrsté variety belgického ovčáka jsou Groendendael a Tervueren.
B – KRÁTKÁ SRST
Velmi krátká srst na hlavě, na vnější straně uší a na spodní části končetin. Srst je krátká i na zbytku těla, hustší na ocase a kolem krku, kde vytváří límec, který začíná od základu ucha a dosahuje až ke krku. Kromě toho je srst delší také na zadní části stehen. Osrstění ocasu je bohaté, ale nevytváří praporec.
Krátkosrstá varieta belgického ovčáka je Malinois.
C – HRUBÁ SRST
Hrubá srst je charakteristická především svou tvrdostí a suchými chlupy, které se mimoto jeví jako zježené a rozcuchané. Srst je přibližně 6 cm dlouhá po celém těle, srst je kratší na hřbetě nosu, na čele a na končetinách. Ani srst kolem očí ani srst na tlamě není dost vyvinutá na to, aby zakrývala tvar hlavy. Osrstění čenichu je nicméně povinné. Ocas nemusí tvořit praporec
Hrubosrstou varietou belgického ovčáka je Laekenois.
A – DLOUHÁ SRST
Krátká srst na hlavě, na vnější straně uší, na spodní části končetin, kromě zadní strany předloktí. Od lokte k zápěstí je srst dlouhá, nazývaná praporce. Po celém zbytku těla je srst dlouhá a hladká a ještě delší a bohatší je v okolí krku a hrudi, kde tvoří límec. Otvor sluchovodu je chráněn hustou srstí, chlupy od základny ucha jsou zvednuté a rámují hlavu. Zadní část stehen je zdobena velmi dlouhou a hustou srstí, která tvoří tzv. kalhoty. Ocas je porostlý také dlouhou a hustou srstí a vytváří praporec.
Dlouhosrsté variety belgického ovčáka jsou Groendendael a Tervueren.
B – KRÁTKÁ SRST
Velmi krátká srst na hlavě, na vnější straně uší a na spodní části končetin. Srst je krátká i na zbytku těla, hustší na ocase a kolem krku, kde vytváří límec, který začíná od základu ucha a dosahuje až ke krku. Kromě toho je srst delší také na zadní části stehen. Osrstění ocasu je bohaté, ale nevytváří praporec.
Krátkosrstá varieta belgického ovčáka je Malinois.
C – HRUBÁ SRST
Hrubá srst je charakteristická především svou tvrdostí a suchými chlupy, které se mimoto jeví jako zježené a rozcuchané. Srst je přibližně 6 cm dlouhá po celém těle, srst je kratší na hřbetě nosu, na čele a na končetinách. Ani srst kolem očí ani srst na tlamě není dost vyvinutá na to, aby zakrývala tvar hlavy. Osrstění čenichu je nicméně povinné. Ocas nemusí tvořit praporec
Hrubosrstou varietou belgického ovčáka je Laekenois.
Barva srsti: Maska: U variet Tervueren a Malinos musí být maska velmi dobře vyjádřena a musí obklopovat horní a dolní pysky, spojovat pysky a oční víčka do jednolité černé zóny. Absolutním minimem je šest stěžejních pigmentovaných míst, které musí být černé: obě uši, obě horní víčka, horní i dolní pysky.
Uhlování: U variet Tervueren a Malinois představuje znamená toto uhlování černé konečky chlupů, čímž vzniká dojem černého „poprašku“ na základní barvě. Tato černá je vždy jemně rozptýlena a nesmí tvořit ani velké skvrny, ani pruhování. U variety Laekenois se uhlování projevuje mírněji.
Groenendael: pouze černá srst
Tervueren: pouze žluté zbarvení s uhlováním nebo šedé zbarvení s uhlováním, obě možnosti s černou maskou. Žluté se dává přednost. Žlutá barva musí být teplá, ani příliš světlá, ani vybledlá. Za elitní jedince nelze považovat psy, jejichž barva je jiná než žlutá s uhlováním, nebo kteří neodpovídají požadované intenzitě zbarvení.
Malinois: pouze žluté zbarvení s uhlováním a s černou maskou.
Laekenois: jednotné žluté zbarvení se stopami uhlování a tmavé barvy na hlavě, čenichu a ocasu.
Pro všechny variety: trocha bílé barvy na hrudi a na prstech se toleruje.<<
Uhlování: U variet Tervueren a Malinois představuje znamená toto uhlování černé konečky chlupů, čímž vzniká dojem černého „poprašku“ na základní barvě. Tato černá je vždy jemně rozptýlena a nesmí tvořit ani velké skvrny, ani pruhování. U variety Laekenois se uhlování projevuje mírněji.
Groenendael: pouze černá srst
Tervueren: pouze žluté zbarvení s uhlováním nebo šedé zbarvení s uhlováním, obě možnosti s černou maskou. Žluté se dává přednost. Žlutá barva musí být teplá, ani příliš světlá, ani vybledlá. Za elitní jedince nelze považovat psy, jejichž barva je jiná než žlutá s uhlováním, nebo kteří neodpovídají požadované intenzitě zbarvení.
Malinois: pouze žluté zbarvení s uhlováním a s černou maskou.
Laekenois: jednotné žluté zbarvení se stopami uhlování a tmavé barvy na hlavě, čenichu a ocasu.
Pro všechny variety: trocha bílé barvy na hrudi a na prstech se toleruje.<<
Historie plemene: Na devatenáctého století bylo v Belgii množství psů hlídajících stáda, jejichž typ i barva srsti byly značně rozdílné. Aby se do tohoto stavu vnesl určitý řád, náruživí milovníci psů se sdružili a nechali se přesvědčit profesorem A. Reulem z Veterinární školy v Cureghemu, kterého lze považovat za skutečného průkopníka a zakladatele tohoto plemene.
Plemeno se tvořilo oficiálně v letech 1891 až 1897. Dne 29. září 1891 vznikl v Bruselu „Klub belgického ovčáka“ a ve stejném roce (15.listopadu) profesor A. Reul zorganizoval v Cureghemu setkání 117 psů, což pomohlo písemně podchytit základní stav, a byl proveden výběr nejlepších jedinců. V dalších letech začala skutečná selekce, jež využívala k chovu jen několik málo jedinců.
Dne 3.dubna 1892 sepsal Klub belgického ovčáka první velmi podrobný standard plemene. Tento standard definoval jedno plemeno se třemi možnými variantami srsti. Belgický ovčák však přesto zůstával plemenem prostých lidí, a proto nijak zvlášť nestoupl jeho věhlas. První belgičtí ovčáci byli zaregistrováni v plemenné knize belgického kynologického svazu Société Royale Saint-Hubert (L.O.S.H.) až v roce 1901.
Během následujících let milovníci belgického ovčáka neúnavně pracovali na sjednocení typu plemene a odstranění jeho nedostatků. Lze říci, že kolem roku 1910 byl typ a povaha belgického ovčáka ustálen. V historii belgického ovčáka docházelo ke mnoha sporů týkajících se různých variet a barev. Na druhé straně nikdy neexistovaly spory týkající se morfologie (stavby), povahy a pracovní způsobilosti plemene.
Plemeno se tvořilo oficiálně v letech 1891 až 1897. Dne 29. září 1891 vznikl v Bruselu „Klub belgického ovčáka“ a ve stejném roce (15.listopadu) profesor A. Reul zorganizoval v Cureghemu setkání 117 psů, což pomohlo písemně podchytit základní stav, a byl proveden výběr nejlepších jedinců. V dalších letech začala skutečná selekce, jež využívala k chovu jen několik málo jedinců.
Dne 3.dubna 1892 sepsal Klub belgického ovčáka první velmi podrobný standard plemene. Tento standard definoval jedno plemeno se třemi možnými variantami srsti. Belgický ovčák však přesto zůstával plemenem prostých lidí, a proto nijak zvlášť nestoupl jeho věhlas. První belgičtí ovčáci byli zaregistrováni v plemenné knize belgického kynologického svazu Société Royale Saint-Hubert (L.O.S.H.) až v roce 1901.
Během následujících let milovníci belgického ovčáka neúnavně pracovali na sjednocení typu plemene a odstranění jeho nedostatků. Lze říci, že kolem roku 1910 byl typ a povaha belgického ovčáka ustálen. V historii belgického ovčáka docházelo ke mnoha sporů týkajících se různých variet a barev. Na druhé straně nikdy neexistovaly spory týkající se morfologie (stavby), povahy a pracovní způsobilosti plemene.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář